Obraz: autor původní kresby neuveden, digitalizace Tim Riley, Wikimedia Commons, volné dílo.

Dne 10. dubna 1826 shořelo East London Theatre. Podle záznamu, který zveřejnilo Victoria and Albert Museum, nezůstalo jen u budovy divadla; oheň zničil také sousední plynárnu. Vyšetřování ukázalo na nezhasnutá jevištní světla.

Tentýž podnik přitom o deset let dříve slavil technickou premiéru. Dne 5. srpna 1816 tu měl být poprvé v Británii plynem osvětlen celý jevištní prostor. Novinka nabízela výkon a stabilitu, o nichž se provozu se svíčkami mohlo jen zdát. Také ukázala, že větší kontrola nad světlem neznamená automaticky menší riziko.

Plameny propojené potrubím

Plynové osvětlení nahradilo stovky samostatných svíček soustavou hořáků napojených na rozvod. Plyn se vyráběl z uhlí, vedl trubkami do budovy a na scéně hořel v řadách u rampy, v bočních pozicích i nad jevištěm. Jeden zdroj paliva tak obsloužil velkou část světelného systému.

Pro provoz to byla podstatná změna. Hořáky vydávaly rovnoměrnější a silnější světlo, nemusely se průběžně měnit jako svíčky a jejich výkon šlo ovlivňovat přívodem plynu. Několik okruhů se dalo ovládat společně ventily. Jeviště mohlo zeslábnout, část scény zůstat světlá a jiná se ponořit do šera.

Slovo „stmívač“ by tu bylo trochu předčasné, ale princip světelné změny už poznáváme. Místo pohybu jednotlivých svíček pracoval člověk u plynového stolu s ventily pro různé větve rozvodu. Každý zásah měnil nejen světlo, ale i množství hořlavého plynu proudícího budovou.

Rampa dostala jméno i špatný úhel

Řada hořáků u přední hrany jeviště dala pevný význam pojmu footlights, česky nejčastěji rampa. Světlo přicházelo zespodu a dokázalo účinkující dobře oddělit od dekorace. Současně vytvářelo stíny směrem vzhůru, zvýrazňovalo nosy a očnice a tvářím dávalo vzhled, který dnes používáme spíš u strašidelných historek.

Dobovému divadlu to však přineslo spolehlivý základní jas. Další řady hořáků se umisťovaly za kulisy, do bočních „křídel“ a nad scénu. Barevné sklo či jiné filtry umožnily rozdělit okruhy podle odstínů. Změna barvy stále nebyla otázkou jednoho příkazu, ale světelný obraz se dal sestavit z více vrstev.

Plynová infrastruktura zároveň určila, kde světlo může být. Elektrický reflektor lze přepojit a přestěhovat relativně snadno. Plynový hořák potřeboval pevnou trubku, ventil a kontrolu těsnosti. Přestavba světelného plánu proto často znamenala zásah do systému, který bychom dnes považovali spíš za technologii budovy než za mobilní část inscenace.

Více světla, více tepla, méně vzduchu

Otevřené hořáky spotřebovávaly kyslík a vytvářely teplo i zplodiny. V uzavřeném sále se stovkami diváků se pracovní podmínky rychle zhoršovaly. Dekorace vysychaly, kostýmy a vzduch se ohřívaly a únik plynu mohl způsobit nevolnost nebo výbuch.

K tomu přidejme tehdejší materiály: dřevěné konstrukce, provazy, plátno, barvy a množství závěsů. V&A popisuje požár jako trvalou hrozbu historických operních domů. Oheň se mohl rozběhnout po scéně rychleji, než se zaplněné hlediště dokázalo vyprázdnit.

Práce u plynového systému proto nebyla jen výtvarná. Někdo musel před představením zkontrolovat rozvody, zapálit hořáky ve správném pořadí a po skončení je skutečně uzavřít. Poslední úkon zní banálně, dokud si nepřipomeneme East London Theatre.

Plynový stůl měl navíc vlastní provozní setrvačnost. Ventil neřídil abstraktní hodnotu od nuly do sta procent, ale průtok v potrubí a skutečný plamen. Příliš malé množství mohlo některé hořáky uhasit, zatímco jiné ještě hořely. Při následném přidání se do prostoru mohl dostat nezapálený plyn. Společný přechod proto vyžadoval znalost konkrétní soustavy a cit pro tempo.

Ani porucha se nehlásila kontrolkou. Únik se projevil zápachem, syčením nebo změnou plamene a obsluha musela najít správný ventil dřív, než problém narostl. Plyn nabídl centrálnější řízení, ale zároveň propojil jednotlivé zdroje do systému, v němž chyba jedné části mohla ovlivnit celý dům.

Světelná změna začala být viditelnou součástí děje

Silnější a regulovatelnější zdroj otevřel cestu k proměnám, které svíčky prováděly jen obtížně. Postupný soumrak, noc, kouzelnická transformace nebo izolování části dekorace mohly vznikat před očima publika. Světlo přestávalo být pouhou podmínkou viditelnosti a častěji vstupovalo do vyprávění.

Jeho možnosti ale stále omezovala malá směrovost. Řady plynových plamenů vytvořily plochu světla, ne ostrý kužel sledující jediného člověka. Na takový zdroj si scéna musela počkat do příchodu vápenného světla a elektrického oblouku.

Plynová éra po sobě zanechala ještě jednu stopu. Ukázala, že světelný systém je zároveň energetický systém. Má přívod, rozvody, ovládání, obsluhu a poruchové stavy. Dnes vedeme ke scéně kabely místo plynových trubek, ale otázky zůstávají nápadně podobné: odkud energii vezmeme, kudy ji bezpečně přivedeme a kdo na konci večera ověří, že je všechno vypnuté.