Foto: Gabo Halili, Wikimedia Commons, licence CC BY 2.0. Fotografie byla zmenšena pro web.

Představme si zdroj, u kterého nestačí zapnout napájení a odejít. Operátor hlídá dva uhlíky, jejichž konce se během provozu spotřebovávají. Když se mezera zvětší příliš, oblouk začne být neklidný a nakonec zhasne. Když se přiblíží moc, provoz se opět rozpadne. Mezitím vzniká intenzivní světlo, teplo a kouř.

Tak vypadala část práce s uhlíkovým obloukem. Než se k němu scéna dostala, používala jiný překvapivě silný zdroj: kus páleného vápna rozžhavený kyslíko-vodíkovým plamenem.

Vápno, které poslalo člověka do limelightu

Vývoj kyslíko-vodíkového hořáku ve 20. letech 19. století umožnil soustředit velmi vysokou teplotu na oxid vápenatý, tedy pálené vápno. Materiál se nerozhořel jako knot; zahřátý do běla intenzivně zářil. Goldsworthy Gurney tento jev pozoroval a Thomas Drummond v roce 1826 postavil funkční lampu, jak uvádí Smithsonian National Museum of American History.

Odtud pochází anglické označení limelight. V polovině 19. století se vápenné světlo objevovalo v divadlech, zábavních produkcích i optických projekcích. Čočkou a reflektorem se dalo soustředit do mnohem přesnějšího svazku než světlo řady plynových hořáků. Jednotlivý účinkující mohl poprvé skutečně vystoupit z okolí.

Výraz „být v limelightu“ tedy původně popisoval technickou situaci. Zpěvák nebo herec stál v nejsilnějším dostupném kuželu a zbytek scény ustupoval. V&A připomíná, že právě tak byli zvýrazňováni velcí interpreti 19. století ještě před nástupem elektrického světla.

K obsluze patřily dvě tlakové nádoby

Výkon měl svou cenu. Hořák potřeboval kyslík a vodík, případně svítiplyn. Plyny se musely vyrábět, skladovat a bezpečně přivést ke zdroji. Jejich směs je výbušná a rozžhavený blok vápna se nacházel uvnitř zařízení, které stálo v blízkosti dřevěné a textilní scény.

Operátor reguloval plamen, kontroloval polohu vápna a držel kužel na místě. Vápenný blok se postupně měnil a bylo potřeba jej posouvat nebo vyměnit. Dnešní followspot také zaměstnává člověka, ale obvykle po něm nechce, aby během představení spravoval chemický proces.

Science Museum popisuje použití limelightu i u Pepperova ducha. Skrytý herec osvětlený silným zdrojem se odrážel v šikmé skleněné tabuli a publikum vidělo průsvitnou postavu na scéně. Světlo už tu nesloužilo pouze viditelnosti. Stalo se motorem speciálního efektu.

Elektrický oblouk byl jasný a neklidný

Uhlíková oblouková lampa pracuje jinak. Elektrický proud vytvoří mezi dvěma uhlíkovými elektrodami oblouk, který vydává velmi silné světlo. Princip předvedl Humphry Davy už na začátku 19. století, praktické zdroje ale potřebovaly použitelnou výrobu elektřiny a mechanismus pro udržování správné vzdálenosti uhlíků.

Právě regulace byla dlouho hlavním problémem. Uhlíky ubývaly, oblouk syčel, kolísal a mohl oslňovat. Britská inženýrka Hertha Ayrton v 90. letech 19. století systematicky zkoumala jeho nestabilitu a charakteristické syčení. Její práce ukázala mimo jiné vliv kyslíku na tvar a chování oblouku.

V divadle, na velkých akcích a později ve filmu se obloukové zdroje uplatnily tam, kde bylo potřeba dostat vysokou intenzitu na velkou vzdálenost. Klieg lights na titulní fotografii patří k filmové větvi stejného příběhu. Podobné principy využívaly výkonné projektory a sledovací reflektory ještě dlouho poté, co běžné scénické pozice obsadily žárovky.

Oblouk měl také odlišnou barvu než teplý plamen nebo raná žárovka. Jeho bělejší světlo změnilo vnímání dekorací, líčení a filtrů. Materiál, který vypadal přesvědčivě v plynovém světle, mohl pod novým zdrojem odhalit jinou barvu nebo povrch. Vedle mechaniky lampy tak produkce řešila i to, zda spolu stará výprava a nový kužel výtvarně souvisejí.

Pro operátora znamenala vysoká intenzita další odpovědnost. Úzký svazek dokázal publikum nepříjemně oslnit a soustředěné teplo poškodit materiál v malé vzdálenosti. Zaměřování už nebylo přibližné „světlo z této strany“. Pozice zdroje, čočky a cíle začaly tvořit přesnou geometrii.

První ostrý kužel změnil i režii

S plynovými řadami se světelný obraz skládal hlavně z plošných vrstev. Limelight a oblouk nabídly bodový zdroj, který šlo opticky zpracovat. Najednou dávalo smysl mluvit o úhlu, hraně kuželu, sledování a přesném zaměření.

To změnilo vztah světla k účinkujícímu. Kužel mohl označit protagonistu, skrýt okolí nebo odvést pozornost během přestavby. Stejný postup dnes provádí profil, followspot nebo automatizované světlo. Rozdíl je v tom, že za dnešním povelem většinou nestojí člověk s kyslíkem, vodíkem a kusem vápna.

Obě technologie zároveň ukázaly hranici ručně obsluhovaného zdroje. Silné světlo bylo možné, ale drahé, náročné a místy nebezpečné. Další krok musel přinést menší lampu, kterou půjde rozmístit po celém divadle a řídit bez hlídání hořícího materiálu. V londýnském Savoyi se roku 1881 rozsvítilo takových lamp 1 158.