Série článků
Příběhy méně známých hudebních nástrojů: jak vznikly, jak se na ně hraje a kde jejich zvuk možná známe, aniž bychom znali jejich jméno.
Hudební nástroje
Na trautonium se nehraje klávesami, ale prstem na odporovém drátu a nohama na pedálech. V Berlíně roku 1930 začínalo jako elektronický nástroj pro koncertní sál. O tři desetiletí později z něj Oskar Sala vyrobil hejno, které děsilo diváky Hitchcockových Ptáků.
Hudební nástroje
Telharmonium vyrábělo tóny obřími elektrickými generátory a živou hudbu rozvádělo předplatitelům po telefonních drátech. Na začátku 20. století nabízelo něco nápadně podobného streamování. Jen server vážil kolem 200 tun a občas se připletl do cizího hovoru.
Hudební nástroje
Benjamin Franklin proměnil řadu sklenic v nástroj s otočnou hřídelí, pedálem a zvukem, který okouzlil Mozarta i vyděsil část Evropy. Skleněná armonika měla slavné hráčky, vlastní repertoár a také pověst, kterou si nejspíš nezasloužila.
Hudební nástroje
Oktobas měří kolem tří a půl metru, má tři struny a hráč na její krk nedosáhne. Jean-Baptiste Vuillaume proto přidal páky, pedály a kovové prsty. Dnes se tento smyčcový obr vrátil do skutečného orchestru — s malou klaviaturou a elektromotory.
Hudební nástroje
Theremin se hraje bez dotyku, přesto reaguje na každý centimetr ruky i nechtěný pohyb těla. Z fyzikálního pokusu se stal koncertní nástroj, hollywoodský hlas neznáma a první elektronická zkušenost Roberta Mooga.
Hudební nástroje
Pyrofon vypadá jako varhany, uvnitř píšťal však hoří plyn. Frédéric Kastner v 70. letech 19. století proměnil fyzikální pokus se zpívajícím plamenem v nástroj s klaviaturou, třemi oktávami a provozem, který by dnešnímu technikovi přidal několik velmi konkrétních otázek.
Hudební nástroje
Ondes Martenot nabízely už ve 20. letech elektronický tón ovládaný prstenem na provázku, klaviaturou i citlivou výrazovou klávesou. Maurice Martenot k oscilátoru přidal něco, co mnoha vynálezům chybělo: způsob, jak z něj udělat nástroj pro ruce hudebníka.