Foto: The New York Times, 29. ledna 1928; Wikimedia Commons, public domain. Snímek byl oříznut a zmenšen pro web.

Pravá ruka se přiblíží ke svislé anténě a tón vystoupá. Levá klesne nad kovovou smyčku a zvuk se ztiší. Mezi dvěma gesty není pražec, klávesa ani otvor, který by hráči potvrdil správnou notu. Když se nadechne, pohne ramenem nebo se k nástroji přiblíží člověk z techniky, elektrické pole zaznamená i tuto drobnost. Theremin plní pokyny s až nepříjemnou poctivostí.

Na pódiu vypadá hra jako pomalé dirigování neviditelného sólisty. Z dřevěné skříňky vychází plynulý tón podobný hlasu nebo smyčci, podle nastavení také ostřejší elektronická barva. Publikum obvykle nejprve řeší kouzlo. Hráč mezitím počítá vzdálenosti v prostoru, poslouchá intonaci a snaží se neudělat nic, co do fráze nepatří. Nástroj bez mechanického odporu paradoxně vyžaduje mimořádnou fyzickou kontrolu.

Laboratorní přístroj začal zpívat

Lev Sergejevič Těrmen, na Západě známý jako Léon Theremin, byl fyzik, technik a vystudovaný violoncellista. Kolem roku 1919 až 1920 pracoval v Petrohradě s vysokofrekvenčními obvody a měřením elektrických vlastností. Při přiblížení ruky se kapacita obvodu nepatrně změnila a přístroj vydal jiný tón. Místo odstranění rušení Těrmen rozpoznal ovládací princip.

Datace prvního prototypu kolísá podle toho, zda pramen počítá laboratorní objev, hotový nástroj nebo veřejnou demonstraci. Ruský archiv věnovaný Těrmenovi uvádí léta 1919–1920, The Metropolitan Museum of Art zasazuje vynález do roku 1920. Rozdíl jednoho roku neřeší, kdo přišel „první“ o celé desetiletí; připomíná spíš, že funkční hudební nástroj vznikal postupným dolaďováním pokusu.

Těrmen svůj přístroj předvedl Vladimiru Iljiči Leninovi a na začátku 20. let s ním cestoval po Sovětském svazu. Roku 1927 přijel do Evropy a Spojených států. Vystoupení nabízela zároveň hudbu, fyziku a obraz moderního Sovětského svazu. Noviny psaly o zvuku vytaženém z éteru a přístroj dostal názvy etherphone, thereminvox nebo termenvox. Nakonec jej nejlépe přežilo jméno vynálezce.

Americký patent 1 661 058, udělený 28. února 1928, popisuje výrobu tónu pomocí několika oscilátorů a ovládání pohybem rukou bez fyzického kontaktu. Těrmen už v něm nechránil náhodný laboratorní efekt. Formuloval ucelenou metodu pro výšku, hlasitost i barvu a počítal s reproduktorem jako součástí nástroje.

Dvě vysoké frekvence vytvoří jednu slyšitelnou

Základem klasického thereminu je heterodynní princip. Dva elektronické oscilátory pracují ve vysokých, neslyšitelných frekvencích. Jeden zůstává pevný, druhý ovlivňuje elektrická kapacita mezi hráčem a anténou. Smícháním obou signálů vznikne rozdílová frekvence v pásmu lidského sluchu. Když se ruka přiblíží, její kapacitní vazba obvod rozladí a rozdíl se změní.

Svislá tyč obvykle řídí výšku. Blíž znamená vyšší tón, dál hlubší, a mezi nimi leží spojitý prostor bez předem vyznačených půltónů. Smyčková nebo vodorovná anténa ovládá hlasitost. Přiblížení levé ruky zvuk tlumí, vzdálení jej otevírá. Hráč tak může artikulovat jednotlivé noty, tvořit crescenda a ukončovat fráze, aniž by sáhl na vypínač.

Anténa sama nevysílá zvukové vlny jako malý rozhlasový stožár. Je součástí rezonančního obvodu a snímá změnu kapacity způsobenou tělem. Hodnoty jsou velmi malé, proto záleží na okolí. Kovová konstrukce, stojan, zeď, vlhkost, uzemnění i další člověk mění podmínky. Moderní thereminy dovolují nastavit rozsah polí, fyzika však zůstává společným členem kapely a rider by s ní měl počítat.

Výstup původních přístrojů formovaly elektronky a jednoduché obvody. Tón měl bohaté harmonické složky, které šlo upravit k měkčí hlasové nebo ostřejší barvě. Současné modely používají analogovou i digitální techniku, některé přidávají korekci výšky, presety nebo MIDI. Pokud automatické ladění každou nepřesnost zamkne na stupnici, mění se podstata hry: nástroj je přístupnější, ale mizí část plynulosti, kvůli níž umí zpívat mezi tóny.

Klaviatura se staví z prostoru

Před hrou se theremin kalibruje vůči místnosti a konkrétnímu hráči. Ovladač výškového pole určí, v jaké vzdálenosti začne nejhlubší použitelný tón a jak hustě se tóny rozloží směrem k anténě. Příliš široké pole nutí paži cestovat, příliš úzké namačká půltóny na několik milimetrů. Hlasitostní okruh se nastavuje tak, aby ruka mohla zvuk skutečně zavřít a současně měla rezervu pro plynulou dynamiku.

Toto ladění nelze spolehlivě připravit v prázdném skladu a na scéně jen zapojit kabel. Vodivá konstrukce pódia, napájení, teplota i vzdálenost od aparatury změní referenci. Hráč navíc tvoří významnou část kapacity systému. Když jej při zkoušce zastoupí technik jiné postavy, nastavení může být pro koncert prakticky nepoužitelné. Theremin proto potřebuje vlastní čas v přesném scénickém postavení, ne poslední dvě minuty po line checku kapely.

Uzavřená sluchátka pomohou při cvičení, na pódiu však hráč potřebuje slyšet tón bez zpoždění a bez převahy dozvuku. Digitální cesta s výraznou latencí rozpojí gesto a výsledek; i několik milisekund může při hledání intonace vadit. Monitor se umisťuje tak, aby poskytl čitelný středový zvuk a zároveň nevstoupil kovovou konstrukcí do citlivého pole. Zpětná vazba bývá méně romantická než představa hudby z éteru.

Silu a tempo pohybu theremin elektricky neměří jako kamerový senzor. Rozhoduje okamžitá poloha vůči anténě. Výraz vzniká z trajektorie: rychlý přesun vytvoří prudké glissando, drobný kmit vibrato, levá ruka vyřeže z nepřerušeného oscilátoru artikulaci. Hráč tak modeluje spojitý signál do oddělených hudebních událostí. Prázdný prostor má více svobody než klávesa a současně neposkytuje jedinou výmluvu.

Ruka nemá kam dopadnout

RCA při uvedení domácího modelu roku 1929 slibovala nástroj, na který může hrát každý. Přibližně pět set vyrobených kusů podle Metropolitního muzea ukazuje skutečný rozsah výroby; vysoká cena a nástup hospodářské krize zastavily představu thereminu vedle každého piana. Reklama navíc zaměnila snadnost prvního zvuku za snadnost hudby.

Začátečník opravdu zazní během několika sekund. Stačí zapnout aparát a přiblížit se. Zahrát čistou melodii je jiný úkol. Houslista cítí hmatník a pianista vidí klávesy. Thereminista hledá notu pouze sluchem a svalovou pamětí. Každá změna vzdálenosti má okamžitý důsledek, vibrato může přerůst v sirénu a návrat na přesný tón nenabízí žádnou mechanickou zarážku.

Technika proto omezuje velká gesta. Pravá ruka pracuje drobnými pohyby prstů a kloubů, zatímco paže udržuje stabilní základní vzdálenost. Levá tvaruje začátky a konce tónů. Hráč stojí vyváženě, dýchá klidně a plánuje, co udělá mezi notami. Manuál Moog Etherwave připomíná, že do vztahu mezi rukama, tělem, prostředím a nástrojem vstupuje každý detail.

Zvuková zkouška začíná umístěním. Theremin potřebuje odstup od kovových předmětů a pohybujících se lidí, stabilní stojan a stejnou pozici hráče, jakou bude mít při koncertu. Přesun reproboxu po naladění může změnit pole. Technik procházející za sólistou během tiché pasáže se může stát neplánovaným spoluautorem glissanda. Praktická hranice kolem nástroje bývá užitečnější než cedule „nedotýkat se“, protože dotek je zrovna to, co theremin nepotřebuje.

Clara Rockmore z kouzla udělala interpretaci

Clara Reisenbergová měla za sebou houslové studium, když jí zdravotní potíže znemožnily pokračovat v obvyklé kariéře. V New Yorku poznala Těrmena, na jeho nástroji vybudovala přesnou techniku a vystupovala jako Clara Rockmore. Dokázala čistě frá­zovat klasický repertoár, kontrolovat vibrato i hlasitost a ukázala, že theremin může unést recitál bez podpory jevištního triku.

Těrmen pro ni nástroj upravoval a rozšířil rozsah. Rockmore používala systém poloh prstů, díky němuž rozdělovala prostor na opakovatelné intervaly. Nešlo o tajnou sadu gest platnou pro každou postavu a každý theremin; rozměry ruky i nastavení pole se liší. Podstatný byl princip: velké cestování paže nahradila malá, naučená artikulace a každou změnu ověřoval sluch.

Její koncertní práce napravila část škody způsobené reklamou i efektními demonstracemi. Theremin nebyl jen krabicí, která píská, když kolem ní máváme. Potřeboval interpretku, repertoár a soustředěný poslech stejně jako každý jiný nástroj. Smithsonian ve svém stoletém ohlédnutí shrnuje její roli v legitimizaci thereminu a následný vliv na elektronickou hudbu.

RCA přitom udělala pro obraz thereminu hodně. Domácí model ukryla do leštěné dřevěné skříně, která patřila vedle rádia a nábytku, ne na laboratorní lavici. Samostatný reproduktor mohl připomínat elegantní sloup. Dochovaný kus z roku 1929 v Metropolitním muzeu měří přes metr a váží přibližně 34 kilogramů; elektronická hudba tehdy ještě rozhodně neznamenala batoh s notebookem.

Cena 175 dolarů odpovídala luxusnímu nákupu a firma vstoupila na trh těsně před krachem burzy. Prodejní potíž tedy netvořila pouze náročná technika. Zákazník si měl v nejisté době koupit drahý přístroj, naučit se intonovat bez opory a přesvědčit domácnost, že večerní siréna je začátek cvičení. Přesto několik desítek dochovaných RCA kusů poskytuje cennou zprávu: theremin se skutečně dostal z vynálezcovy dílny do sériové výroby.

Hollywood našel hlas pro neznámo

Ve 40. a 50. letech se plynulý tón zabydlel ve filmu. Miklós Rózsa jej použil ve snímcích Spellbound a The Lost Weekend, Bernard Herrmann ve sci-fi The Day the Earth Stood Still. Bez viditelného nádechu a kontaktu zněl theremin jako lidský hlas zbavený člověka. Filmové spojení s hypnózou, vesmírem a ohrožením bylo tak silné, že několik sekund glissanda dodnes stačí k parodii na létající talíř.

U skladby Good Vibrations skupiny Beach Boys se často uvádí theremin, nahrávka však používá příbuzný electro-theremin ovládaný mechanickým posuvníkem. Rozdíl není slovíčkaření. Barva připomíná theremin, hráč ovšem získal fyzickou orientaci, kterou dvě antény neposkytují. Jimmy Page později pracoval s thereminovým ovladačem při koncertech Led Zeppelin spíš zvukově a gesticky než jako s intonačně přesným melodickým sólistou.

Robert Moog si theremin postavil už jako dospívající podle časopiseckého návodu a později na něm založil jednu z prvních podnikatelských etap. Zkušenost s oscilátory, filtry a hráčským ovládáním vedla k jeho dalším elektronickým nástrojům. Theremin tak nepřežil pouze jako kuriozita. Stal se školou pro konstruktéra, jehož syntezátory změnily studiovou i pódiovou praxi.

Těrmenův vlastní život pokračoval méně přímočaře: roku 1938 se vrátil do Sovětského svazu, prošel represí a pracoval na odposlechové technice. Do širšího veřejného povědomí se vrátil až na konci života. Jeho hudební princip mezitím cestoval bez něj.

Theremin dnes koupíme v malé krabici a připojíme do běžného aparátu. Tím se vyřešila přeprava, ne samotná hra. Každý čistý tón pořád vzniká mezi uchem, rukou a proměnlivým elektrickým polem. Publikum vidí prázdný prostor; zkušený hráč v něm má celou neviditelnou klaviaturu. A zkušený technik ví, že jí právě nemá procházet.

Právě náročnost drží theremin při životě lépe než samotná nostalgie. Lze jej použít jako okamžitý efekt, skutečná melodie však spolehlivě odhalí přípravu během několika taktů. Když interpret trefí interval, tiše uzavře tón a bez opěrného bodu znovu nastoupí, kouzlo dostane řemeslný základ. Antény zůstávají jednoduché; přesnost mezi nimi musí dodat člověk. Ten zároveň během celé skladby velmi pozorně poslouchá tón dřív, než mu publikum stačí připsat mimozemský původ.